Odvykání kouření

Mé vzpomínky na první pokusy o kouření spadají do 7. třídy základní školní docházky, do doby, kdy bývaly občas povinné tzv. pracovní soboty. A právě o jedné takovéto sobotě měla celá škola brigádu – všichni žáci si museli z domu přinést hrábě a autobus nás odvezl do Haluzic, kde každý z žáků dostal přidělen svůj úsek cca 50 m polní cesty vedoucí mezi železniční tratí a lesem. Smyslem bylo na této cestě vyhrabat vše, co by mohlo přenést případný požár v tomto suchém počasí od kolejí do lesa. Můj spolužák vpravo i můj spolužák vlevo byli již hotovi s prací, a já vlastně také. A tak jsme se dovolili u učitelů sedících v místní hospodě zda můžeme jít domů pěšky. S jejich souhlasem jsem vyrazili. Po několika desítkách metrů jeden ze spolužáků vytáhl cigarety značka Sparta a snažili jsme se před sebou navzájem kouřit, ale také jsme si hráli se sirkami – až začal hořet les. Vrátlili jsme se tedy do hospody a učitelům oznámili že pěšky nepůjdeme, protože ten les, který měl být ochráněn vyhrabaným protipožárním pásem, právě hoří.

Další matné vzpomínky jsou z doby asi 2. ročníku střední školy, kdy jsem jezdil v neděli odpoledne na internát a několikrát jsem musel přestupovat. Právě doba čekání na další spoj při přestupu mne několikrát zlákala – pamatuji se, že jsem zkoušel v Kroměřížské zahradě kouřit cigarety značky Clea. Také si pamatuji, že jsem se bál že se na mne každý dívá, i si vzpomínám na onen první pocit lehkého zatočení hlavy a euforie z cigaretového kouře…

Všechny tyto pukusy však ustaly, já v roce 1984 odmaturoval a začal řádně pracovat jako nekuřák. Na jaře 1985 jsem dostal povolávací rozkaz a nastoupil základní vojenskou službu do Tábora. Dostal jsem se do vojenské tiskárny, kde nás bylo jen 7 vojáků a většinu pracovní doby jsme neměli co dělat a nudili jsme se. Dost mne štvalo, že všichni kromě mne v tiskárně kouří a snad ze zlosti, snad z nudy, snad v domnění že se tím ostatním kuřákům pomstím, jsem si zapálil i já. Nejprve jednu, potom druhou, třetí… To byly cigarety darované od kolegů spolubojovníků. Následně to byl první balíček cigaret Petra koupených v Armě, pak druhý, třetí…

Po příchodu z vojny do bývalého pracoviště jsem se styděl, že jsem došel jako kuřák a snažil se přestat. Myslím, že jsem tehdy snížil počet cigaret na 3 za den. Těch pokusů přestat bylo následně nespočet. Slibů sobě, rodině, manželce, dětem…

Po 24 letech kouření více jak 20 cigaret denní dávky jsem přestal ze dne na den.
Jak? Zcela nečekaně, ale ani tak to nebylo jednoduché a bylo to dokonce na etapy.

Etapa první: V Pardubicích, kde mne firma poslal na Licenční studium na UP, jsem za výlohou jednoho obchodu uviděl letáček „Antinikotinové centrum“. Našel jsem si tedy odkaz na inetrnetu vše přečetl a objednal se na terapii do jejich brněnské pobočky. Do té doby jsem o tomto způsobu odvykání moc nevěděl a tak jsem měl i trochu obavy jak to bude probíhat. Po absolvování terapie jsem necítil nutkání zapálit si a tuto potřebu jsem necítil ani další dny. Absolvoval jsem pro jistotu druhou terapii zdarma a vše se zdálo O.K. Ve škole v Pardubicích jsme udělali úspěšně test z bloku učiva a toto šli společně „zapít“. V hospodě „U žáby“ jsem si po 3. pivu zapálil 1 cigaretu – „přeci se nemůže nic stát, už nekouřím“. Při třetí cigaretě, kterou jsem kouřil potupně (či tajně) před hospodou pozastavilo auto a v něm – terapeut, který mi dával druhou terapii zdarma: „tak co, jak se držíte?“ Krve by se ve mne stydem nedořezal. A tak jsem opět začal kouřit.

Etapa druhá: Z USA došla do České republiky hospodářská krize. A to se vším všudy. Okolnosti mne čím dál více tlačily, abych přestal kouřit. Už toho bylo na mne moc – a tak jsem se objednal po cca 7 měsících na terapii do Brna. Jaké však bylo mé překvapení, když v Brně ordinoval terapeut z Bratislavy, což je místo mého zaměstnání. A tak jsem se již na druhou terapii objednal rovnou do Bratislavy (po první jsem si ještě pár cigaret zapálil). Po druhé terapii již ani jednu – a zatím stále nekouřím a NEMÁM POTŘEBU kouřit!

Nepociťuji dřívější stavy – znáte to když jako kuřák nemáte u sebe cigarety, co všechno jste schopen pro to udělat – v noci se obléci a zajet na benzinku nebo vyptat cigaretu od neznámého kuřáka na ulici – mimochodem kuřáci jsou v této oblasti dosti solidární. Najednou mám mnohem více volného času a cítím se čím dál více lépe. Zlepšil se mi čich i chuť. Ranní vykašlávání ustalo, no prostě: konečně jsem po 24 letech svobodný člověk.

Všem v rodině a okolí děkuji za podporu.